NZ DH Coronet Peak

V sobotu jsme se byli podívat na novozélandský pohár ve sjezdu. Počasí přálo a tak jezdce nejenom z NZ čekala prašná 1.6 km dlouhá trať s převýšením 430 metrů plná skoků a klopenek. Přicestovala sem i nám dobře známá Harriet Ruecknagel která se za neúčasti Sabriny Jonnier ve finálové jízdě stala vítězkou závodu. Mezi muži dominoval Danny Hart (UK). Na výsledky a fotky se podívejte tady.

Aoraki, Mount Cook

Po deštivém počasí na Milfordu, slibovala předpověd aspoň jeden pěkný den a tak jsme neváhali a z jižního pobřeží šlápli na plyn a s krátkou zastávkou doma v Queenstownu jsme vyrazili směr Mount Cook. Přespali jsme asi padesát kilometrů před Cookem a tak jsme další den mohli pozorovat Mt. Cook vystupující z mraků na cestě do střediska kde najdete hotel Hermitage, velmi hezky udělané informační středisko a alpskou školu Sira Hilaryho. Tomu je věnovaná i expozice v hotelu. Je vidět, že je to hojně turisticky navštěvované místo a na kratších trekách tu potkáte plno japonských a čínských turistů. My jsme taky nepodnikali žádný extrémní výstup a spokojili se s tříhodinovou procházkou k ledovcovému jezírku. Na levé straně údolí můžete sledovat celou řadu ledovců, oproti evropě zasahujícím do výšky jen tisíc metrů. Projdete se přes dva lanové mosty a dojdete udolím k ledovci, kde se vám na pravé straně ukazuje Aoraki tyčící se do výše 3754 metrů. Vypadá to že dobýt vrchol je tak snadné ale, pomníček zemřelým na začátku cesty vám připomene, že i tady se může stát cokoliv. Po té ještě jedeme do druhého údolí vyběhnout na místo ze kterého vidíte největší Tasmanův ledovec. Můžete se k němu podívat i na lodi a nebo se kouknout z letadla ale my jsme se šli raději vykoupat do jednoho z Blue Lake, které ovšem už nejsou modré ale zelené, vypadají jako kačák. Nesmíte se nechat ale odradit a poslední jezírko vám nabídne koupání s nečekaně příjemnou teplotou vody. Poté už jen jedeme do kempu, potkáváme tu jednoho čecha vracejícího se i s rodinou po patnácti letech domů a přejeme si aby i my jsme měli tak moc pozitivní pohled na naší zemi. Druhý den se už počasí kazí a tak navštěvujeme Hilaryho muzeum a míříme nazpátek do Queenstownu, jelikož Marcela s Lubošem další den odlítají do Wellingtonu. Na galerii se podívejte tady.

Monkey Island

Jakmile jsme na mapě našli malý ostrůvek s popisem Monkey Island, věděl jsem že ho musím vidět, protože kdo někdy hrál legendární adventuru The Secret of Monkey Island, nebo další pokračování ví o čem mluvím :) Ve hře sice umístili ostrov do Karibiku, ale ve skutečnosti ho najdete na jižním pobřeží jižního ostrova. Zajímavostí tohoto legendárního ostrůvku je vyhlídka a to že se na něj můžete dostat suchou nohou, bohužel pro mě jen za odlivu. A ten jak je vidět z fotky zrovna nebyl.

Clifden Caves

Další nařadě byla vápencová jeskyně u Clifdenu. Jeskyně je veřejně přístupná a celá se dá projít za hodinu a půl. Doporučené je mít na osobu dvě baterky a náhradní baterie, my jako správní češi jsme měli dvě baterky na čtyři osoby :) ale dalo se to. Na některých místech se musíte i pořádně přikrčit a ke konci na vás čeká jezírko, které je většinou zatopené a tak vám nezbyde nic jiného než si zout boty a po římse na levé straně jezírko přebrodit. Voda byla sice ledová, ale římsa překvapivě neklouzala a tak jsme to všichni zvládli v pohodě a mohli si užít závěrečný výstup na světlo boží. Skoro všude jsou krápníky všech tvarů a velikostí a ze stropů visí larvy Glow worma, kterým světélkuje zadeček a tak když zhasnete světlo na stropě se rozsvítí hvězdná obloha. Zážitek jsme měli parádní a celá jeskyně je opravdu nádherná na což se můžete podívat na fotkách tady.

Milford sound neletecky

Jelikož jsme skončili v práci a Marťi rodiče se vrátili z dvoutýdenní cesty po jižním ostrově, vydali jsme se na čtyřdenní kratší výlet do míst které jsme ještě neviděli. První na řadě byl milford sound. Jelikož letecky by to vyšlo pro čtyři osoby dost draho, jeli jsme autem. Sice jsme přišli o krásné výhledy na okolní hory z letadla, ale i tak jsme si to užili, nehledě na to že stejně pršelo takže letět by jsme stejně nemohli. Zato plavba milfordem slibovala větší zážitky, protože při dešti se z okolních kopců valí do moře tisíce vodopádů od malých čůrků až po opravdu velké. Škoda že mraky byly dost nízko a tak jsme si nemohli užít výhledy na okolní kopce a i na nejvyší horu, vystupující přímo z moře, na světě Mitre peak. Zato jsme viděli tuleně který právě ulovil rybu a cestou do milfordu jsme se zastavili i u krásné průrvy do skály Chasm, kterou tu vyhloubila voda spolu s oblázky a tak to byl vcelku nádherný zážitek. I když pokud jste byli ve fjordech v Norsku asi vás to právě dvakrát neohromí. Galerie je tady.

Chasm

Jeden z mnoha vodopádů

Kvíz

Co je na obrázku?

Ok, první dva komentáře jsou sice vtipné, ale budeme si muset asi chvíli počkat na správnou odpověď.

Rafting

Jelikož si na Nový Zéland dorazili na měsíc odpočinout rodiče od Marťi, a jelikož jim Marťa sehnala dodávku/bydlik na cestování po jižním ostrově, museli nejprve dorazit do Queenstownu. To však nebylo až tak jednoduché a po nechtěném strávení noci v Aucklandu přistáli ve čtvrtek na letišti v Qnu, unavení, ale štastní. Ubytovali se kde jinde než v hotelu Heritage :) a strávili tu s námi ještě celý pátek. Ten jsme se po kratším rozhodování rozhodli strávit raftingem. Marťa zařidila poloviční cenu a tak už po druhé jsme se vydali na cestu Skipper caňonem, aby jsme se vydali po proudu řeky dolů od místa kde začíná skipper jet boat až do místa kde pro změnu začíná známý shotover jet. Prostě tady dokáží využít vše na sto procent. Mezi těmito dvěmi jet aktivitami na nás čekalo 17 km řeky, několik peřejí prý i stupně 5. Hmm nevím na divoké vodě jsem nikdy nebyl a tak to pro mě stejně jako pro některé členy naší posádky byla nová zkušenost. Sešli jsme se myslím dobře. Nás čtyři doplňovali ještě dva kanaďani, jeden němec a celé se to snažil uřídit angličan. Vkutku mezinárodní posádka, ale tak je to asi vždycky. Neoprény máme na sobě, vesty a helmy taky a tak po nezbytné instruktáži co a jak vyrážíme na vodu. Nejprve se naučit povely, trošku si to zažít. Chvíli to trvá, ale řeka nám dává šanci. To nejzajímavější a nejtěžší je až v druhé části. Spolu s námi jede ještě dalších sedm lodí a tak jelikož jsme snad nejeli nikdy první vidíme ostatní, jak se s peřejemi někdy docela trápí. My to ale zvládame s přehledem, guide nás chválí a rozhodně s náma asi nemá takovou praci jako jiní průvodci. Přiznávám, že jsem čekal trošku více vzrušení ale i tak hlavně s odstupem času to nebyl špatný zážitek a myslím že jsme si to všichni užili. Některé peřeje jsou opravdu masivní, projížděli jsme pod canyon swingem a tunelem který tu vyhloubili kvůli dolování zlata. Pozůstatky po zlatokopectví jsou tu opravdu všude a tak snad hlavní věc co do vás celou cestu cpou je, aby jste při případném nedobrovolném opuštění raftu nesnažili stoupat, neboť v řece se válí spousta železných trubek a jiného haraburdí. Na konci cesty nám ještě zbývá naložit raft na vozík vysvléci se z neoprénu. Dát si trošku čaje a sušenku zdarma a hurá domů. Marcela s Lubošem se další den vydávají na cestu a tak ještě jdeme na večeři do rybárny. Já si dávám ústřice a povím vám, nikdy více. I hlemýžďi mě chutnaly více, nehledě na třeba žabí stehýnka. Ale asi to bude tím, že jsme pevninský národ. Japoncům a kiwíkům to prý chutná :)