pondělí 19. ledna 2009

Rafting

Jelikož si na Nový Zéland dorazili na měsíc odpočinout rodiče od Marťi, a jelikož jim Marťa sehnala dodávku/bydlik na cestování po jižním ostrově, museli nejprve dorazit do Queenstownu. To však nebylo až tak jednoduché a po nechtěném strávení noci v Aucklandu přistáli ve čtvrtek na letišti v Qnu, unavení, ale štastní. Ubytovali se kde jinde než v hotelu Heritage :) a strávili tu s námi ještě celý pátek. Ten jsme se po kratším rozhodování rozhodli strávit raftingem. Marťa zařidila poloviční cenu a tak už po druhé jsme se vydali na cestu Skipper caňonem, aby jsme se vydali po proudu řeky dolů od místa kde začíná skipper jet boat až do místa kde pro změnu začíná známý shotover jet. Prostě tady dokáží využít vše na sto procent. Mezi těmito dvěmi jet aktivitami na nás čekalo 17 km řeky, několik peřejí prý i stupně 5. Hmm nevím na divoké vodě jsem nikdy nebyl a tak to pro mě stejně jako pro některé členy naší posádky byla nová zkušenost. Sešli jsme se myslím dobře. Nás čtyři doplňovali ještě dva kanaďani, jeden němec a celé se to snažil uřídit angličan. Vkutku mezinárodní posádka, ale tak je to asi vždycky. Neoprény máme na sobě, vesty a helmy taky a tak po nezbytné instruktáži co a jak vyrážíme na vodu. Nejprve se naučit povely, trošku si to zažít. Chvíli to trvá, ale řeka nám dává šanci. To nejzajímavější a nejtěžší je až v druhé části. Spolu s námi jede ještě dalších sedm lodí a tak jelikož jsme snad nejeli nikdy první vidíme ostatní, jak se s peřejemi někdy docela trápí. My to ale zvládame s přehledem, guide nás chválí a rozhodně s náma asi nemá takovou praci jako jiní průvodci. Přiznávám, že jsem čekal trošku více vzrušení ale i tak hlavně s odstupem času to nebyl špatný zážitek a myslím že jsme si to všichni užili. Některé peřeje jsou opravdu masivní, projížděli jsme pod canyon swingem a tunelem který tu vyhloubili kvůli dolování zlata. Pozůstatky po zlatokopectví jsou tu opravdu všude a tak snad hlavní věc co do vás celou cestu cpou je, aby jste při případném nedobrovolném opuštění raftu nesnažili stoupat, neboť v řece se válí spousta železných trubek a jiného haraburdí. Na konci cesty nám ještě zbývá naložit raft na vozík vysvléci se z neoprénu. Dát si trošku čaje a sušenku zdarma a hurá domů. Marcela s Lubošem se další den vydávají na cestu a tak ještě jdeme na večeři do rybárny. Já si dávám ústřice a povím vám, nikdy více. I hlemýžďi mě chutnaly více, nehledě na třeba žabí stehýnka. Ale asi to bude tím, že jsme pevninský národ. Japoncům a kiwíkům to prý chutná :)