Milford Sound letecky

Pro ty co se nemůžou dočkat nového roku a nemají co dělat, tu mám galerii od Marťi z jejího leteckého výletu do fjordu Milford Sound, který tady musí podniknout všichni :) Jestli to stojí za to posuďte sami. Marťa bohužel pořád jenom spí :) a tak se asi nějakého popisu jen tak nedočkáte.

Remarkables

Dneska jsme byli vyzkoušet trať na Remarkables. Trať vede v těsné blízkosti cesty vedoucí do lyžařského střediska, takže se tu můžete vyvážet nahoru autem. Poprvé mě Marťa dělala řidičku a tak jsem nemusel šlapat pěšky. Trať je to nádherná určitě vám později nahraji odsud nějakou galerii. Trošku nám zkazilo radost auto u kterého nám prasknul výfuk, takže teď má zvuk jak pořádná tuningová kára :) A na kole mě začal blbnout ořech v zadní nábě, takže kolo musí do servisu taky. Jinak byl nádherný den a troufám si tvdit, že takové počasí dlouho ještě mít nebudete :) Marťa si to také sjela a moc se prý těší na nějaké další ježdění.

Veselé Vánoce

Všem kdo čtou tento blog, ale i ostatním přejeme veselé Vánoce. Hodně dárků a hezky strávené chvíle s rodinou. Jelikož my jsme napřed o dvanáct hodin, tak už víme co jsme letos dostali pod stromeček :) Myslíme na vás všechny a přejeme vám vše nejlepší a ať máte pod stromečkem vše co jste si přáli. Užijte si celé svátky a nejezte moc cukroví, ztloustnete! :)

Ondra a Marťa

Opening Dirty Queenstown

Nejen míst na lezení je tu plno, ale taky je tu docela dost míst kde si můžete dobře zajezdit. My jsme se byli s Marťou podívat na otevírání dirtparku na Gorge road přímo v Queenstownu. Více fotek tady. Akce byla pojatá jako první příležitost si zajezdit na renovovaném spotu. K vidění byla spousta riderů všeho druhu, od malého špunta s integrálkou, dokonce jednu ženu (a nejedila vůbec špatně) až po postaršího pána. Dorazil i TJ lavin takže bylo na co koukat, ale ani lokální rideři nezaháleli. Nebyli k vidění nějaké extrémní triky, ale prostě žádný stres jen volné ježdění. Počasí nádherné až se od kol prášilo, co více si přát, že? Já mám teď tři dny volna a tak určitě vyrazím na kolo na místní kopec k lanovce, která vás na horu ale s kolem nevyveze a tak vás čeká pěkná skoro hodinová cesta pěšky nahoru. Rád bych vám něco vyfotil ale kdykoliv si sebou vezmeme foťák tak se zatáhne a další problém je. že na kolo chodím sám a fotit sám sebe se moc nedá :) Ale rozhodně se pokusím vám později nabídnout i nějaký fotomateriál. Ben Lomond forest jak se oficiálně les na úpatí kopce nazývá, mě připomíná Jizerky, najdete tu vyloženě lesní traily, traily s mnoha klopenkama, north shore lávky silně připomínající ty na Ještědu (konstrukcí a hlavně jsou postaveny ve stejně prudkém kopci). Netrpělivě však očekávám otevření bikeparku na Coronet Peaku. Propagační video tady. Začíná se tu jezdit od sedmého ledna do prvního března za celkem přijatelných 250 NZD. Tak uvidíme. Rozhodně to o kolech nebylo všechno, chystá se tu novozélanský pohár a hlavně na příští rok, pokud to vše půjde tak jak to máme naplánované tak se podíváme na mistrovstvé světa mtb 2009 v Austrálii. Takže si užívejte zimu, pa :) (zase máte lepší vánoce, tady bude třicet stupňů a to zrovna vánočně nevypadá)

Lezení Wye Creek

Lezení na Wye Creek jsme si opravdu užili je tu nádherný výhled na jezero Wakatipu a uvidíte odsud i Queenstown na druhé straně jezera. Zdolali jsme tu několik cest, hlavně nádhernou The Mission fr. 5c 30m krásného lezení (fuj, jak to můžu vůbec napsat :). Pomalu ale nastává čas začít pořádně lézt, začínají nám docházet lehké cesty :) Jak to asi tak probíhá, když chcete lézt se podívejte dole :)

Nezbytná obhlídka s průvodcem.

To půjde. Je to ta lehčí fr. 6A+

Volný styl, nejsem žabař, to dám levou zadní.

No, dobře. Nechám to na jindy, jdeme lézt jinam a s lanem :)

Průvodkyně s průvodcem :)

Tvrďák??

Prostě jsem se nevešel.

Shotover Canyon Swing

Dneska jsem byl s Marťou na Canyon Swingu, což je 60 metrový volný pád a pak zhoupnutí kaňonem řeky Shotover. Bohužel jen jako divák. Holt Marťa má prostě lepší práci a užívá si tu zadarmo. Ale jestli něco tak tohle vypadá, že do toho asi někdy půjdu i když dva skoky stojí 180 NZD. Marťa k tomu i dostala DVDčka s fotkama a videjkem, bohužel na jednom DVD není ona, ale někdo jiný. Takže si můžete vychutnat jen pád se židlí a to tady. Já jsme také něco nafotil a tak druhý pokus, kdy byla Marťa hlavou dolů uvidíte tady. Najdete tam i další fotky. Canyon swing má i hezké stránky na ty se můžete podívat, zde. Jsou tam i popisy různých stylů skoků a další věci. A Marťa vám určitě dopíše i svoje pocity. Zatím koukněte na videjko a fotky a přemýšlejte jestli by jste do toho chtěli taky jít.

Dart River Safari

Lidi, co si myslíte? Myslíte, že se tady nudíme a budeme aktualizovat blog každý den? Ne, nebudeme :) Ale když se něco zajímavého naskytne, proč, ne. V pátek jsme se díky tomu, že má Marťa některé z aktivit které můžete dělat v Qeenstownu, zadarmo, dostali na Dart River Safari. Co že to je? Jednoduše vás z Qn odvezou autobusem podél jezera Wakatipu do Glenorchy, kde se do jezera vlévá Dart River. Cestou autobusem si užijete vyprávění o maorských legendách kolem Wakatipu a poté se vydáte na cestu teréním autobusem se zastávkou uprostřed údolí a vyprávěním jaké filmy byly natáčeny v okolních kopcích (Pán prstenů, Vertical limit a tak), dojede te do původního lesa kde vás čeká krátká procházka a hurá na jet boat po řece. Jízdu si užijete po dobu kolem čtyřiceti minut a pokud budete mít stejného kormidelníka :) jako my tak třeba taky narazíte do kamenu v řece a zažijete další adrenalinové chvilky. To vše čeká jen na vás za pouhých :) 200 NZD za osobu. Ha tak co? Chcete jet?

Fotostory

Jak se to říká jeden obraz vydá za tisíc slov a tak historicky první fotostory z Nového Zélandu. Naše bydliště jižní ostrov, Queenstown, Fernhill, 2A Thorn crescent.

Před domem, pohled nahoru, zasněžená špička je Ben Lomond 1748m.

Před domem, pohled dolu na jezero Wakatipu.

Náš domov na příštích devět měsíců, my máme vchod dole.Obývák plus kuchyně.Chodba, vlevo koupelna a záchod, rovně pokoj Steva a vpravo náš.Není moc velký, ale vejdeme se, vlevo vestavěná skřín.Dvoupostel a kousek prostoru na notebook, zatím bez stolku.Kdo chce jezdit na kole potřebuje mapu okolí.A kolo. Může to být tenhle Iron Horse Sunday Expert.A kdo chce lézt, potřebuje průvodce a pravděpodobně si koupí i časopis s příznačným názvem.
A to je vše, doufám že se vám malá prohlídka líbila a příště třeba zase jiné fotostory.

Konečně online

Pro všechny nedočkavé, konečně nový příspěvek o tom jak se máme a co vlastně děláme. To nejdůležitější na začátek, už tři dny bydlíme. Místo abych vám vysvětloval jak to tu vypadá, nějak to později pěkně nafotím. Sdílíme společné prostory ještě s jedním angličanem Stevem. Je to mladý kluk, docela pořádný a spořádaný, takže pohoda. Máme pro sebe jednu místnost s dvoupostelí a vestavěnou skříní. Za týden by jsme měli platit kolem 220 NZD. Do města je to odsud asi 20 minut chůze, ale hlavně to máme asi pět minut do práce. A to je další důležitá věc. Nakonec jsme zakotvili v hotelu Heritage, já budu dělat housekeepera (12,5 NZD na hodinu) a Marťa už pilně pracuje (14 NZD na hodinu). Jejím úkolem je starat se o hosty od začátku pobytu až do konce. Což zahrnuje uvedení hosta na pokoj, pokud hostovy něco nefunguje nebo něco postrádá, tak zjednat nápravu. Zatím měla Marťa službu od dvou hodin do jedenácti do večera, ale také jí čeká ranní vstávání a to když bude začínat od půl sedmé. To já na tom budu podstatně lépe nástup mám v půl desáté a dělá se jak je potřeba. Takže můžu končit ve tři ale taky i později. Uvidíme, jak to půjde, Marťa by třeba později šla dělat jinam. Přeci jenom to není její vysněný job. Hlavní je že už přestaneme jenom utrácet a že je tu za co. Dokud jsme neměli práci a bydlení strávili jsme ještě nějaký den na cestách. A světe div se, pořídili jsme si krásně udělaného lezeckého průvodce kolem Queenstownu, hned poté lano (české). expresky, já i sedák a vyrazili na skály. Už jsme byli lézt dvakrát a je vypadá to, že to není tak špatné jak jsme si dlouhou dobu myslel :). Zatím jsme vyzkoušeli pár lehčích cest, já lezu na prvním, a tak se občas docela bojím. Padat se mě moc nechce :) i když mě Marťa důsledně jistí. Abych měl nějakou kompenzaci :), koupil jsem si sjezďáka od Iron Horsu a včera poprvé jsme se byl svézt. Až na kopci jsme zjistil, že mám prohozené brzdy, ale jelikož jsem stejně jel strašně pomalu, vůbec to nevadilo. Je znát, že jsem na kole dlouho nebyl, a taky kolo je trošku jiné než na co jsem byl zvyklý. Ještě musím pořídit chrániče a pak se do toho pustím. Na posledně zmiňované dirty to mám kolem 10 minut, kousek nad nimi začíná jedna z DH tratí plná klopenek a skoků. A další možnosti na ježdění jsou kolem Q. Přes léto tu funguje park s lanovkou na Coronet Peaku. Jinak pomalu se tady otepluje, je znát že jsme na jihu, myslím že touhle dobou v Aucklandu už je úplné jaro, tady se před dvěma týdny přestalo lyžovat. Přes den už je to na kraťasy, ale v noci je pořád zima. Tak to je zatím vše, myslíme na vás, nestrádáme, jsme zdraví, mladí a krásní :) takže se o nás rozhodně nemusíte bát. Všechny pozdravujeme a jen co rozchodíme internet, tak se budem určitě ozývat častěji.

Něco o kol(e/o) :)

Tak jsme se konečně dostali k tomu abychom se porozhlédli taky po něčem jiném než po práci :) a navštívili jsme dva zdejší spoty. První na fernhillu je místo které jste mohli vidět buď na Disorderu nebo na Drop-in. Když tak mě opravte. Je to tu opravdu velké, a rozhodně se tu se sjezďákem neztratíte. Více fotek tady. Vede mě to k zamyšlení jaké kolo si mám koupit, jestli sjezďáka a nebo něco lehčího s čím se dá i někam dojet. Bohužel jsem nestihl akci na Kony Stinky Deluxe 08čky za hodně pěkné peníze (kolem 32 000 Kč). Je tu ještě možnost koupit Iron Horse Sunday 08 za 44 tisíc. Taky tu potkáte nějaké starší bighity, ale jinak vše už nové (2009). Taky si nadávám, že jsem si sebou nevzal integrálku, ani brýle.

Druhý spot je čistě dirt park, ale takový že valíte oči, vše vyšejpované, nové, protože se tu ještě stále pracuje. Více foto určitě bude později.










Okolní kopce také nabízejí pěkné svezení a tak pokud to vše dobře půjde vypadá to tu na hodně dobré poježdění. Uvidíme, jaro začíná...

Wanaka, Queenstown, Wanaka, Queenstown aneb kudy kam.

Předchozí příspěvek byl hodně stručný a tak pokud vás zajímá co se vlastně dělo a nedělo, čtěte dál. Než jsme dorazili do Queenstownu, zastavili jsme se minulý pátek ještě ve Wanace, což je oproti Queenstownu maličké rodinné městečko. Zašli jsme do job-agency a dostali jsme na sobotní dopoledne práci-house keeping, což je jednoduše řečeno úklid domu :) bylo to na čtyři hodky ale aspoň sme si vydělali oba svých prvních 50 dolarů. Při pauze na oběd sme se seznámili s Katkou z Mladé Boleslavi, která nám nabídla nocleh. Taková nabídka se v našich podmínkách nedala odmítnout. Udělali sme si menší večírek u vínka, v neděli zkoukli skate závod v místním parku a vyrazili do Queenstownu. V průběhu týdne jsme se zapsali do pracovních agentur v Queenstown a Marťa začala obíhat místní obchody a cestovní kanceláře. Na pátek byla pozvaná na pohovor a jelikož jsme zatím neměli co dělat odjeli jsme ve středu zpátky do Wanaky. Obcházíme obchody, já sháním boty a náhodou se dostáváme do obchodu se sportem, kde narážíme na další češku Jitku. Shánějí tu servisáka na kola a tak tu nechávám životopis a další den se tu zastavuji na pohovor. Co mám říkat, s angličtinou ještě bojuji a tak to bylo docela zajímavé, ale z rozhovoru vyplývá, že hledají jen výpomoc a že se ozvou. No první neúspěšný pokus je zamnou, já aspoň beru na pátek a sobotu znovu house-keeping, Marťa odjíždí na pohovor a tak jsme poprvé na Zélandě rozdělení a vzdálení od sebe přes padesát kilometrů :) Marťa se vrací v dobré náladě, z pohovoru měla dobrý pocit a v pondělí by se měli ozvat jestli ji berou. Všechny dny ve Wanace přespáváme u Káťy, v sobotu jde Marťa taky na hk a tak budeme o nějaký ten dolar znovu bohatší :) Je neděle a my navštěvujeme Puzzleworld, což je vyhlášené novozélandské bludiště, mají tu venkovní bludiště, místnost s hologramy a různé jiné zajímavosti které můžete shlédnout v galerii tady.Taky si tu můžete sednout a řešit různé hlavolamy, některé jsou nachvíli a některé snad na věčnost, ke konci zavírací doby tu zlevňují jídlo a tak se tu i člověk za dobré peníze nají :) A znovu jedeme do Queenstownu, kde by jsme teď měli delší dobu zůstat.

Queenstown

Ahoj, zdravíme z Queenstown, pořád je tu ještě dost zima, končí tu zimní sezóna. Práci ještě nemáme, ubytování také ne, zatím spíme v autě a uvidíme jak to půjde. Nabídka prací by měla prý být větší tak za dva týdny. Zatím se můžete podívat na pár fotek z cesty do Queenstown tady.

Na jihu.

Zdravíme z jižního ostrova z Christchurche. A jak jsme se sem dostali? Po odjezdu z Taupa, popojíždíme o kousek dál do malého městečka Turangi, kde bydlela Marťa před pěti lety a také tu chodila do školy. Takže jsme nemohli vynechat návštevu jedné z učitelek, která skoro plakala dojetím, že se tu Marťa zastavila. Dalším na řadě byl Niel Boothby, což je dobrý známý, který dělá trolly-dolly v novém supermarketu. Supermarket spolu s novým bazénem jsou největší a asi jediné novinky v Turaňi (jak toto město já pracovně nazývám). Pak přišel dlouho očekáváný a obávaný okamžik návštěvy rodiny kde Marťa bydlela a kde nás na jedné straně vřele přivítal Gary, náhradní novozélandský táta k nezaplacení na druhé straně psychicky labilní Jeani, náhradní máma, kterou by jste asi nechtěli. Den se chýlí ke konci a tak si hledáme místo na spaní, nakonec spíme na parkovišti pro karavany. Druhý den vzhledem k počasí přehodnocujeme plány a po návštěvě Nicol (učitelka na outdoor a hlavně kamarádka) pokračujeme do Wellingtonu, hlavního města NZ, kam dorážíme lehce před setměním. Poprvé na zélandu přespáváme v backpackru, nic moc turistickém hotelu za ne zrovna hezkých 84 NZD. Večer ještě jdeme na procházku po městě, hodně fouká a tak tu po ulicích lítají semtam nějaké ty igeliťáky, lidi chodí naklonění na jednu stranu a tak :). Druhý den nás čeká v poledne nalodění na trajekt do Pictonu. Dopoledne ještě doslova vlítáváme do Te Papa, muzea kde najdete hodně zajímavých expozic, je tu vstup zdarma a tak tu můžete strávit hodně času. Ten my ale teď nemáme a tak se tu určitě ještě někdy zastavíme. Hurá na trajekt, já většinu cesty která trvá tři a půl hodiny trávím na přídi, je tu hezký výhled a taky tu pěkně fouká. Z Pictonu do Christchurche přespáváme na půl cesty v autě u moře. A dnes vklidu dorážíme do Christchurche, využíváme volný internet v knihovně a chystáme se na poslední dva dny cestování do Queenstownu. Kde si budeme hledat ubytování a práci.

Wellington

Picton
Na jih!

Dodatky: Marťa už skoro není kropenatá, tj nemá už skoro vyrážku. Máme se dobře, počasí bylo kromě dvou dnů nádherné (pro Kostěje). Komentáře čteme a jsme za ně rádi, jen prosíme podepište se občas musíme luštit autora. Kdo nemá co dělat přijeďte za náma :) Zdar Ondra a Marťa

Opouštíme Taupo

Po příjezdu do Taupa, Marťa druhý den ráno dostává vyrážku po celém těle (pravděpodobně alergická reakce na cosi) a tak jsme tu setrvávali až do teď . Vyrážka trošku ustupuje ale čekat na úplné odeznění se nám nechce a tak zachvíli vyrazíme znovu na cestu. Bylo to tady krásné, děkujeme Davevovi a Robin za ubytování, super večeře. Včera jsme ještě zajeli do Craters of the Moon, což je místní malá vulkanická oblast, která se objevila až v roce 1958 po stavbě geotermální elektrárny Wairakei. Jak to tu vypadá se můžete podívat tady. Jinak celkově je okolí Taupa nádherné, asi hodinku a půl cesty si můžete jet zalyžovat na Mt Ruapehu (2797 m). Kde je teď ještě pořád 5 metrů sněhu. Bohužel permice za 80 NZD (x12 na naše) na den je pro nás docela dost a tak od plánu si jet zalyžovat upouštíme.

Skatepark in Taupo

Skatepark v Taupu (21 tis. obyvatel)

Na cestě do Taupa

V úterý ráno balíme svoje věci do auta, loučíme se s Liz a jejími dětmi a hurá na cestu směr jih. Po zélandě se řítíme po kvalitních silnicích. Asfalt tu je většinou hrubší, ale díru tu skoro nepotkáte (viděl jsem za těch 500 km co jsme najeli asi jednu). Mimo vesnice je tu stejně jako na dálnicích stovka, ve vesnicích padesátka a limity se tu dodržují. Co mě zaujalo, řidiči tu na normální silnici se zatáčkami vždy jedou ve svém pruhu, čárou prostě nepřejedou a tak se nemusíte bát, že vás někdo sejme v protisměru. Děláme si trošku zajíždku a navštěvujem Hot water beach, což jak název napovídá je pláž kde si dvě hodiny před přílivem a dvě hodiny po přílivu, lopatou vyhrabete díru do země a ze spodu vám vytéká horká voda dosahující teploty kolem 65 stupňu celsia. My lopatu nemáme a už je docela pozdě, takže příliv zaplavuje pláž, tak jsme si to moc neužili, ale třeba se ttu stavíme za rok cestou nazpátek. Večer dorážíme do Bay of Plenty, což je vyhlášená surfařská oblast, poprvé spíme v autě. Ráno se jdeme podívat po pláži, já vyběhávám na místní vyvřelý kopec. A pokračujeme do Rotoruy. Cestou se stavujeme v Humarana spring, což je nádherné, trošku zapomenuté místo, kde jdete asi patnáct minut kolem říčky až k místu kde vyvěrá z hloubky 15 metrů pramen. Podívat se jak to vypadá můžete tady. Po té pokračujeme přímo do Rotoruy, kde navštěvujeme místní vulkanický park, kde to bublá a smrdí sírou. Fotky tady. Z Rotoruy jedeme do Taupa a navštěvujeme tu jednu hostitelskou rodinu, nabízejí nám přespání a tak možnost spát v posteli a vysprchovat se, rádi přijímáme. Před Taupem ještě nachvíli stavíme u vyhlášeného vodopádu Huka falls a to je zatím vše. Dobrou noc, vám hezké odpoledne.

Bay of PlentyRotoruaHuka falls

Auckland

Tady pár fotek z letadla, linux všude, ta zelená mušle byla dezert, dala se jíst, ale jako jediný z Čechů jsem jí jedl já :)
Máme auto, ale ještě jsem ho nevyfotil, je to Subaru Legacy, rok 95, kombík v automatu, v zelené barvě. Vevnitř jak nový, najeto 194 tisíc, za cca 30 tis. Kč. Fotky budou příště. Něco o Aucklandu a rodině Liz taktéž, zatím jen pár fotek kolem Skytoweru, a holčičky Pippa, Holy a malý Ben u kamarádky Liz, kde bydlíme. Zítra už ale budeme směřovat na jižní ostrov. Fotky tady.

Směr Auckland

Pokračujeme v cestě dál, trošku neklidným letem do Austrálie, Brisbane. Letí se přes noc, tak většinu času spím na dvojsedačce, přeci jenom jsme utahaní z chození po Taipei. V Brisbane procházíme kontrolou a jelikož nejsme odbavení až na Nový Zéland, musíme si vyřídit letenky, což se ukazuje jako menší problém, jelikož nám slečna za přepážkou oznamuje, že nemají zaplacené letenky od naší společnosti (z Austrálie na Zéland letíme s Air New Zealand). Po půl hodině, se ale vše povedlo a tak jsme mohli plánovaným letem odletět na Zéland. Po přistání v Aucklandu, procházíme imigračním, přiznáváme, že máme pohorky a tak musíme na kontrolu a případnou desinfikaci. Ta ale neproběhla, jelikož po rozbalení našeho zavazadla slečna zkoukla čisté podrážky našich pohorek a poslala nás na poslední rentgenovou kontrolu, která byla v pořádku a tak už jen projít skleněnými dveřmi a jsme v v příletové hale. Tady na nás čeká Liz (kamarádka od Marťi) a u které teď budeme chvíli bydlet, než koupíme auto. Čistého času jsme v letadle strávili kolem 27 hodin, měli jsme čtyři starty a přistání, šest kontrol a cestovali v součtu tři a půl dne. Mě se hlavně líbili starty, je to super pocit, když „sešlápnou pedál“ a letadlo vyrazí po dráze a nabírá rychlost na odlepení se od země. Dneska jsme si zařídili bankovní konta a telefonní karty a zítra jdeme na trh z auty, podívat se co se dá sehnat.

Taiwan, Taipei

Vzhledem k změně našeho letu jsme mohli strávit krásný den a půl v Taipei. Na noc jsme byli ubytovaní v pěti hvězdičkovém hotelu se snídaní asi 40 minut vlakem od centra. Večer jsme se šli projít v okolí hotelu do jedné z rušných ulic, dali si místní knedlíčky a šli spokojeně spát. Dnes jsme vyrazili do Taipei, odmítli jsme nabízený výlet autobusem z letiště a vydali se do města na vlastní pěst. Z hotelu taxíkem na nádraží, pak vlakem na hlavní nádraží v Taipei a pak částečně pěšky, částečně metrem po městě. Navštívili Baoan temple a největší budovu na Taiwanu "101". Prolezli plno uliček a ulic a mohli tak trošku poznat místní život. Všude se tu jezdí na skůtrech, je jich tu fakt hodně, normální motorku skoro nepotkáte, ale viděl jsem tu prodejnu Ducati :) Samozřejmě žádná prosklená honosná prodejna, ale pěkně v zástavbě otevřená místnost na ulici o rozměrech tak 5x12 metrů :) a Tak je to skoro se vším, včetně zubaře (ten má teda i skleněnou výlohu :) Snad jen kolem 101 je více místa, jinak je to tu vše nahňácené. Všude klimatizace, protože když tu vylezete ven, tak je sice přijatelných třicet stupňů, ale je tu velká vlhkost, tak jste hned opocení. Eletrika natažená venkem, žádné odpatkové koše, popeláři vyhrávají jak u nás family frost a k nim se zbíhají lidé s odpadky, úlet. Jinak zvuky v metru při zavírání dveří, jsou branou do psychiatrické léčebny, nevím jak to můžou místní dávat každý den. Prostě je to trošku něco jiného než u nás ale dá se, vše bylo v pohodě a připadá mě, že u nás by takový chaos nikdy nefungoval, by jsme se sežrali. Jinak určitě se na Taiwan vyplatí zajet na delší dobu, protože tu mají i pěknou přírodu, kterou jsme vyděli bohužel jen na obrázcích na letišti a v metru. A taky to není z Čech taková dálka :) My teď míříme do Astrálie ale jen na přestup, takže přístě už z nového zélandu. Konec.

Galerie tady.

3DH Cup Hejnice 2008

Před blížícím se odjezdem na Nový Zéland, s naraženým ramenem a už bez kola, jsem se vydal na předalekou cestu do Hejnic. Páteční exhibici jsem bohužel musel oželet a tak jsem dorazil až na sobotní sjezd v rámci 3zdechnikapu .Celý tenhle seriál zaručuje jistou míru nebezpečí na trati, ticho v řadách přihlížejících a když občas někdo zaječí, závodníci z toho mají takový šok, že většinou berou do zaječích. Jednoduše řečeno spadnou. Dozajista se tu dočkáte i s problémy s časomírou. Ta se sice od dob kuchyňských hodin, přes "krátkodrát" , posunula do stavu bezdrátu, leč prostě je něco špatně. To v Hejnicích nevadilo jelikož tu byla poněkud slabší účast závodů chtivích individuí. Celkově se tak program moc nenátáh i když se čekalo na příjezd sanitky, když se jeden závodník natáh. Počasí po propršené noci nezlobilo a bylo i sluníčko, trať vysychala, v místním stánku jste si mohli koupit domácí koláč, nebo si zasoutěžit na dětském dnu, takzvaně co víc si přát. Já osobně jsem první jízdu zkoušel něco nafotit a když už mě to přestalo bavit, předal sem foťák Martince a ujal se povzbuzování. Našli se jedinci kteří to nesli nelibě, leč můj osobní názor je, že aspoň závodníky naučím psychické odolnosti, která se jim ve světovém poháru určitě bude hodit :). Minimálně tedy panu RB :) Byla to taková hezká vzpomínka na staré dobré časy, moc moc jsem si to užil. Výsledky někde budou nebo je odkoukejte z fotogalerie kterou naleznete tady. Pravděpodobně se uvidíme i na Bouřňáku kde si přivezu podporu v podobě kravího zvonu, známého třeba z Božáku 2006. Fanouškům zdar, ZDAR.

Elteq Downtown, Jablonec nad Nisou

Po dlouhé době jít na kolo, zazávodit si a ještě když je to tak blízko, to se prostě neodmítá. Závod středem Jablonce sliboval zajímavou trať, pořádné pricemoney a taky trošku té propagace bajků, přeci jenom do lesa tolik normálních lidí nechodí. V pátek večer před závodem jsme se s Marťou byli podívat co na mě v sobotu čeká, kluci zrovna plácali horní skok přes silnici, kterou pravděpodobně nikdo nepřeletěl, jako další byla překážka byla ohrádka s dlažebními kostkami zasypanými troškou hlíny. Po té následuje asi nejzábavnější překážka, dřevěný wallride s hliněným náskokem a dopadem. Na hlavní atrakci jsme si chvíli počkali na terase restaurace za pomoci vínka a dvou piv. Dočkali jsme se k velké hromadě hlíny přijíždí tatro-man a parkuje tak že vzniká náskok do korby nákláďáku a přes sajtnu ven do dřevěného dopadu. následovala hamtačka ulicí kolem laviček a lampy a finální sjezd na autobusák po dlouuhých schodek s několika odpočívadly a seskok do cíle přes travnatý břeh a zídku. To vše se vešlo do časů kolem minuty a tak to byla docela střelba. Za náš supertruper team z Jestědu dorazil i Tandlis. Samozřejmě nemohla chybět mediálně-bulvárně-provařená-postava Čárys, který po vlně kritiky na webu se raději přihlásil do kategorie elite, přeci jenom by mu mohl někdo vyčíst pokud by si náhodou odvezl nějaké ty peníze za výhru. Nám s Tandlisem o nic takového nejde, ale nejsme žádný másla a tak jsme v elitě taky. Že na nikoho z nás žádné peníze nezbudou, bylo jasné po přečtení startovní listiny s tlupou frrrkrosových jezdců, kteří hamtali opravdu všude. Organizace se táhla a tak na tréning moc času nebylo, za to jsme se mohli podívat na pár svatebčanů nechápavě hledících co to je na náměstí za brajgl. Pořád se něco zavíralo, opravovalo, dohadovalo. Start první jízdy byl posunut o skoro tři hodiny ale naštěstí to nikdo nehrotil, přeci jenom po dnech kdy pořád pršelo se počasí umoudřilo a tak se dali vesele chytat lelci. Proběhl i dirtový jam s jabloneckými diktátory a občas to nebylo málo. Ok, čas se nachýlil k mému prvnímu startu a po menší sranda vložce na startu od Gaspiho, vyrážím s patřičným nasazením na trať, vše v pohodě až do seskoku z manu, kde to solidně píchám na dopad předním kolem, ale odjíždím to, mávám na diváky, přeci jenom to je show a to se najdou i jiní střeci kteří baví davy :). Do cíle přijíždím s minimálním náskokem na Tandlise který jako jediný eliteman man vynechává:) Druhá jída už je na čistotu a tak ztoho mám lepší pocit bohužel výsledky neznám. Koukáme ještě na zbytek jezdců a na schodech nám jeden z frkrosařů ukazuje jak se to dělat nemá, naštěstí po chvilce se docela oklepal, tak to snad bude v pohodě. Čárys raději zavřel oči aby to prý pak neměl v hlavě, pha. Z vyhlášení je asi nejšťasnější Luďan z Turnova, prý těch pět litrů nejenom prochlastá ale i prohulí :) Večer ještě zavítáme na pohřební afterparty s Hazydecay, kde tančí krom posledních písniček, tři typy a i ostatních přísedících je v klubu na Rampě pomálu, škoda a kluci se tak snažili. Co říci závěrem, i přes mouchy se určitě organizátoři poučili a tak doufám, že uspořádají i další ročník ještě větší a lepší.

Pár fotek tady.
A tady Čárysův pád v tréninku. Když už jsme u těch odkazů :)

Moje fotka je převzatá z fotoalba zde.

Stab na prodej

Prodáno. ať to jezdí.....

Fotky mého bývalého staba ZDE.

Garda, Val di Sole, cesta zpátky při které se to všechno kazí, část druhá.

Po úspěšném zdolání feraty, jsme si pořídili ten nejdražší a nejhezčí benzínový vařič, co šel v Arcu koupit :) a vydali se směr Val di Sole. V půlce cesty, už za tmy, kempujeme, uleháváme před autem a ráno se zase v pořádku probouzíme. Co více si přát, do dějiště šampionátu dorážíme kolem desáté a po krátké procházce depem, kupejeme lístky na lanovku a jedeme vzhůru. Není to nejlepší, protože se hned nahoře zasekáváme na trati na dost atraktivním místě a tak nevím jestli to náhodou dole není lepší :). Nakonec jsme prošli trať a na poslední jízdy zakotvili dole u vekoplošné obrazovky. Kameramenů bylo po celé trati dostatek na to aby člověk, kromě pár míst viděl úplně všechno. Atmosféra byla taky super, hlavně když projížděl italský závodník. Až do závodů mužů se na trati závodníci vyskytují sporadicky a tak to není úplná zábava, ale o to více vynahrazuje diváckým zážitek posledních deset nejlepších, kteří ukazují jak se má jezdit z kopce dolů. Pro mě je vítěz jednoznačně Sam Hill, který to drtí všude a nebýt pádu tak by Athertonovi nadělil pět, šest sekund. Což je opravdu dost, bohužel to 200 metrů před cílem pokládá a nadějím je konec. Večer se jede ještě 4x kde naši kluci moc nezazářili ale holky to napravují. Na galerku ze závodů se podívejte tady. Večerní život vynecháváme a stavíme stan na vyhrazeném místě pro národní týmy kousek od zázemí české reprezentace. Ta samozřejmě spí jinde :) V neděli padá rozhodnutí se podívat i na XC závod žen a tak můžu vidět v akci vlastnoručně upravenou vidlici F1RST na kole Pavly Havlíkové. Trať pro XC místy připomínala sjezdovou trať a tak to holky neměli, ani z kopce, lehké. Nějaká další aktivita už neměla moc smysl a tak jsme nabrali směr k domovu a doufali že se někde plácnem k vodě a ještě jednou si dáme zmrzlinu a nakoupíme zásoby China (Chino) a prochuta. Vodu ke koupání jsme nenašli, otevřený obchod v neděli nenajdete a tak se povedla jen ta zmrzlina, která ale nestála za moc. Valíme to přes Brenner a v půl šesté parkujeme na odpočívadle padesát kilometrů od Mnichova. Vaříme si jídlo a poté co nasedáme do auta, zjišťujeme že nám nejde pootočit klíčkem v zapalování. Voláme, zjišťujeme co a jak a dozvídáme se že se to u oplu při velkých vedrech stívá stává a máme počkat až zámek vychladne. Ok, čekáme nic, přespáváme ráno taky nic. Voláme odtahovku, přijede německý otahář, neumící ani slovo anglicky a po chvíli lomcování s klíčkem vytahuje kladivo a WD40, což po několika pokusech se setkává s úspěchem a tak skoro startujeme až na maličkou drobnost v podobě vypadlého čipu k imobilizéru a který když už týpek spouští nájezdy nacházíme. Platíme místo čtyřiceti euro dvacetdevět jelikož více nemáme. Po dvanácté dorážíme na Rozvladov, klasicky Mekáč, shake. Po krátké pauze tedy už míříme definitivně k domovu. Řídím, je hrozný vedro, Marťa usíná a na mě přichází únava. Říkám si že pojedu ještě chvíli a pak musím zastavit a říci Marťě ať řídí ona. To je poslední co si pamatuji předtím, než se oba probouzíme v zafiře hoblující ve 140 km/h na tempomat svodilo, to celé asi dvacet před Plzní. Naštěstí s toho vyvýznem jen odřeným autem, se kterým se dá pokračovat dál a tak nakonec kolem páté dorážíme do Jablonce. Zbývá dořešit auto a přijmout nabídku večeře v Bedřichově. Výlet to byl krásný a až na koncovku jsme si to oba moc užili. Škoda ale zas mám do života nějaké to poučení a taky hlouběji do kapsy.

Galerie DH a 4X.