Garda, Val di Sole, cesta zpátky při které se to všechno kazí, část druhá.

Po úspěšném zdolání feraty, jsme si pořídili ten nejdražší a nejhezčí benzínový vařič, co šel v Arcu koupit :) a vydali se směr Val di Sole. V půlce cesty, už za tmy, kempujeme, uleháváme před autem a ráno se zase v pořádku probouzíme. Co více si přát, do dějiště šampionátu dorážíme kolem desáté a po krátké procházce depem, kupejeme lístky na lanovku a jedeme vzhůru. Není to nejlepší, protože se hned nahoře zasekáváme na trati na dost atraktivním místě a tak nevím jestli to náhodou dole není lepší :). Nakonec jsme prošli trať a na poslední jízdy zakotvili dole u vekoplošné obrazovky. Kameramenů bylo po celé trati dostatek na to aby člověk, kromě pár míst viděl úplně všechno. Atmosféra byla taky super, hlavně když projížděl italský závodník. Až do závodů mužů se na trati závodníci vyskytují sporadicky a tak to není úplná zábava, ale o to více vynahrazuje diváckým zážitek posledních deset nejlepších, kteří ukazují jak se má jezdit z kopce dolů. Pro mě je vítěz jednoznačně Sam Hill, který to drtí všude a nebýt pádu tak by Athertonovi nadělil pět, šest sekund. Což je opravdu dost, bohužel to 200 metrů před cílem pokládá a nadějím je konec. Večer se jede ještě 4x kde naši kluci moc nezazářili ale holky to napravují. Na galerku ze závodů se podívejte tady. Večerní život vynecháváme a stavíme stan na vyhrazeném místě pro národní týmy kousek od zázemí české reprezentace. Ta samozřejmě spí jinde :) V neděli padá rozhodnutí se podívat i na XC závod žen a tak můžu vidět v akci vlastnoručně upravenou vidlici F1RST na kole Pavly Havlíkové. Trať pro XC místy připomínala sjezdovou trať a tak to holky neměli, ani z kopce, lehké. Nějaká další aktivita už neměla moc smysl a tak jsme nabrali směr k domovu a doufali že se někde plácnem k vodě a ještě jednou si dáme zmrzlinu a nakoupíme zásoby China (Chino) a prochuta. Vodu ke koupání jsme nenašli, otevřený obchod v neděli nenajdete a tak se povedla jen ta zmrzlina, která ale nestála za moc. Valíme to přes Brenner a v půl šesté parkujeme na odpočívadle padesát kilometrů od Mnichova. Vaříme si jídlo a poté co nasedáme do auta, zjišťujeme že nám nejde pootočit klíčkem v zapalování. Voláme, zjišťujeme co a jak a dozvídáme se že se to u oplu při velkých vedrech stívá stává a máme počkat až zámek vychladne. Ok, čekáme nic, přespáváme ráno taky nic. Voláme odtahovku, přijede německý otahář, neumící ani slovo anglicky a po chvíli lomcování s klíčkem vytahuje kladivo a WD40, což po několika pokusech se setkává s úspěchem a tak skoro startujeme až na maličkou drobnost v podobě vypadlého čipu k imobilizéru a který když už týpek spouští nájezdy nacházíme. Platíme místo čtyřiceti euro dvacetdevět jelikož více nemáme. Po dvanácté dorážíme na Rozvladov, klasicky Mekáč, shake. Po krátké pauze tedy už míříme definitivně k domovu. Řídím, je hrozný vedro, Marťa usíná a na mě přichází únava. Říkám si že pojedu ještě chvíli a pak musím zastavit a říci Marťě ať řídí ona. To je poslední co si pamatuji předtím, než se oba probouzíme v zafiře hoblující ve 140 km/h na tempomat svodilo, to celé asi dvacet před Plzní. Naštěstí s toho vyvýznem jen odřeným autem, se kterým se dá pokračovat dál a tak nakonec kolem páté dorážíme do Jablonce. Zbývá dořešit auto a přijmout nabídku večeře v Bedřichově. Výlet to byl krásný a až na koncovku jsme si to oba moc užili. Škoda ale zas mám do života nějaké to poučení a taky hlouběji do kapsy.

Galerie DH a 4X.