Abel Tasman kayaks

Možností jak prozkoumat národní park na kajaku je více, ale my jsme zvolili možnost jet na tři dny s tím, že jsme se za příplatek 40 NZD nechali odvézt na skoro nejsevernější bod, kam až můžete jet sami na kajaku. A tak nám zbývalo jen v klidu dopádlovat zpátky do výchozího místa v Marahau. Nejdříve jsme plánovali to jet celé nahoru a dolů na kajaku, ale nakonec se ukázalo, že se to sice dá v pohodě stihnout, ale takto jsme si mohli v klidu užívat nádherného počasí a zdejších krásných pláží. První den si tedy půjčujeme loď, dostáváme tříhodinovou instruktáž co a jak s kajakem. Vyzkoušíme si jestli se nám vejdou všechny věci, nachvíli jdeme na vodu, aby instruktor viděl jestli nejsme úplně marní a nakonec čekáme na AquaTaxi. Motorový člun kterých je v parku spousta a vozí lidi a kajaky na určená místa. Abych upřesnil to co můžete vidět na fotkách, v Marahau mají unikátní systém na to jak se naloďovat na člun. Používají tu upravené traktory s valníkem které celou loď dovezou po pláži až do moře i s lidma. Důvodem je to že u Marahau je velká písečná pláž a při odlivu (rozdíl mezi přílivem a odlivem tu můře být až pět metrů) to k pobřeží je asi půl kilometru po písku nebo jen po kolena vody. Jedeme k pláži nakládáme kajaky na člun a vydáváme se na čtyřicetiminutovou plavbu. Počasí bylo celé dopoledne zamračené,ale jen co se dostáváme k místu našeho vylodění, mraky mizí a celou dobu našeho výletu máme už jetady.n krásně modré nebe. Vykládáme kajaky na nádherné plaži. Hned skáču do vody se vykoupat, tomu se nedalo odolat. Poté nakládáme věci do kajaku a hurá kousek na sever k Shag Harbouru. Vyjíždíme o kousíček výše na pláž, kde poprvé můžeme vidět tuleně, samozřejmě fotíme a jedeme prozkoumat Shag Harbour. Sice je odliv, ale to nás nezastaví a tak v zátočině vidíme dovádět čtyři malé tuleně. Koukají co se děje, okouknou nám loď, ale nakonec se neodvažují až k nám. Odplouváme se podívat na Tonga island, kde je celá kolonie tuleňů. Marťa si moc přeje aby k nám některý tuleň doplaval, ale bohužel se jí to nevyplňuje, malý tuleni se evidentně ještě bojí i přes snahu prozkoumat vše co se děje kolem nich. Den se pomalu chýlí ke konci a tak zamíříme do kempu postavit stan. Kempů je tu spousta, některé jsou přístupné jen z vody a na některé se dostanete i z podél pobřeží vedoucího treku. My si samozřejmě vybíráme menší kemp přístupný jen z moře. Druhý den pomalu plujeme podél pobřeží dolů, i přes odliv zamíříme do malé laguny, kde vytéká řeka a jedeme kus proti proudu. Marťa dělá navigátora ale málem nás potápí když nás navádí přímo na kámen. Nastěstí kajak odolává a tak můžeme pokračovat v cestě do další zátoky. Tady jsou podél pobřeží postavené domy a hlavně je tu plnou lodí a lidí. Blee. Nakonec doplouváme přes obávanou (my jsme tady měli vodu jak zrcadlo) Mad mile do našeho dalšího kempu. Poslední den prozkoumáváme Adele island, vystupujeme z lodě a vydáváme se úzkou cestičkou nahoru na kopeček porozhlédnout se po krajině. Ještě zajíždíme na další menší ostrůvek s pěknou pláží. Asi po hodince válení vyrážíme směr Marahau vrátit kajak a ukončit tak naše putování. Celý výlet se nám moc líbil a osobně si myslím, že je to jedna z nejlepších věcí co tady na zélandě můžete podniknout. Krásné pláže, tuleni, plno různých ptáků a mírně namožené ruce z pádlování v nás středoevropských suchozemcích zanechali jednoznačně krásný pocit. Galerie tady.

Motueka

Nakonec jsme zakotvili asi padesát kilometrů od Nelsonu v Motuece, městě na cestě do Golden Bay a národního parku Abel Tasman. V okolí tu je nesčetně ovocných sadů a tak jsme přijali z prvu odmítanou práci a tou je zběr jablek a hrušek. Práce tvrdá a pokud nejste dostatečně rychlí tak i málo placená. Platí se totiž od počtu nasbíraných přepravek a tak se musíte snažit aby jste si vůbec něco vydělali. Z prvu jsme si naivně mysleli, že to tu bude levnější než v Queenstownu, ale nestalo se tak. Bydlíme v podstatě za stejné peníze, ale místo to není špatné. Je to vlastně takový backpacker, ale lidi tu přebývají po celou sezónu, která končí v květnu a to zběrem národního ovoce kiwi. To je i náš plán protože si chceme nechat červen na procestování severního ostrova a pak už začne naše pomalá cesta přes Austrálii a Thajsko domů. Jinak k moři to máme nedaleko, bohužel serfařské pláže jsou odtud poněkud vzdálené, takže uvidíme jestli se na něj vůbec dostaneme. Už jsme byli dvakrát lézt v Paynes Fordu, kde najdete nejen lezení, ale i nádherné koupání v řece, jedno z nejlepších kde jsem kdy byl. Teď máme týden volno než začne další sběr a tak se chystáme do Abel Tasmanu na mořské kajaky jednu z vyhlášených atrakcí a určitě se s vámi po návratu podělíme o zážitky.

Takový obleček musíte mít jen v packhouse. Takže obrázek je lehce zavádějící, ale sluší mě to ne? :-D

NZ DH Championship Nelson

Jelikož se nám naskytla příjezdem do Nesonu možnost vidět zdejší mistrák v DH, neváhali jsme a vydali se na místo činu. Po příjezdu pod místní kopec se naskytla scéna ne nepodobná našim závodům. Parkoviště plné aut a sjezdařů snažících se dát do kupy před další jízdou. Na kopec tu ale lanovka nevedla a tak se závodníci vyváželi nahoru náklaďákama s přívěsy s kolama. Jelikož v noci pršelo všichni do cíle dojížděli zablácení až za ušima, ale veškerá očista probíhala pouze v místním potoce, wapky tady neměli. Počasí se ale neustále zlepšovalo a tak trať trošku osychala, ale stále byla podobná kluzkému korytu a na výběr tu tak byla většinou jen jedna stopa. Většina trati vedla přímo rovně a až na několik zatáček po startu a před cílem a několika kamenitých pasáží tu stačilo pořádně držet řidítka a co nejmíň brzdit :). Rozhodně to ale jednoduché nebylo, převýšení 420 metrů na dvou kilometrech zajížděli nejlepší v času kolem 3:25. V elitě se tu utkali místní borci jako Justin Leov (Trek) a Sam Blenkinskop (Yeti) s evropanama závodícími i na Coronet Peaku, Danny Hartem (Lappiere) nebo Benem Cathro (Mojo/Orange). V ženách se tu tentokráte ukázala kromě Ruecknagel i Sabrina Jonnier. Pro diváky ale zrovna moc míst na sledování závodníků nebylo, většina trati vedla v neprostupném terénu místní buše a tak pokud jste se chtěli někam podívat nezbývalo vám nic jiného než jít přímo po trati. Pískačů jste tu taky moc neviděli zato všichni kromě píšťalky měli i vysílačky. Zdravotníci byli jen v cíli a v půlce trati a tak nevím nevím co by na to u nás někteří říkali, ale zde na Zélandě se prostě řeší o něco méně věcí než u nás. Celá organizace mě připadala taková přátelštější, ale vše klapalo jak mělo. Co vás určitě ještě o proti našim závodům praští do očí je skoro úplná absence sponzorských reklam. A časomíru tu tahají kabelem (evidentně dost dlouhým). Ve finálové jízdě udělal těsně před cílem chybu Sam a tak vítězství spadlo do klína Justinu. V ženách Harriet i Sabrina nestačili na Emmeline Ragot. Vyhlášení vítězů se trošku protáhlo vzhledem k tomu že kategorii bylo plno a ještě každému dali do ruky mikrofon aby něco vyžbleptl. Další netradiční věcí bylo předávání peněžních cen které proběhlo před vyhléšením vítězů a to jen vyvoláním jména a předáním obálky. Celé to završoval komentátor do kterého by jste to neřekli. Myslím že možnost zajezdit si a zazávodit na druhé straně zeměkoule možná někomu připadá vzdálená, ale jak je vidět někteří tuto možnost využijí a myslím že i pro naše některé závodníky by to byla zajímavá zkušenost. A není to jen otázka peněz, docela dobře se tu dá alespoň část nákladů vydělat nazpátek a tak nemusíte sedět v zimě doma u bajkových videjí a vyražte příští zimu na Nový Zéland. Chystám se napsat něco o ježdění v Queenstownu a pokud se mě povede dostat na kolo i tady v Nelsonu určitě o tom taky něco přichystám. Zatím se můžete podívat na fotky ze závodů, tady.

Z Queenstownu až do Nelsonu

Už je to dva týdny co jsme naložili všechny věci z domu v Qt do našeho nového auta Peugeot (Mitsubishi L300), původně koupeného pro Martiny rodiče, aby si tu nemuseli za hodně peněz půjčovat vana. Legacy šlo z domu, ale my jsme zamáčkli slzu, přeci jenom jsme tvrďáci :) a vydali se na cesty. Trošku jsme polezli ve Wanace a po té zamířili na profláknuté západní pobřeží plné mušek, turistů a ledovců. Foxův ledovec a ledovec Franze Josefa se nám ukázali jen pod mrakem a tak náš dojem z ledovců zrovna valný nebyl. Je vidět že je to tu zaměřené hodně na turisty. ale kromě toho že se tu ledovce plazí do nízké nadmořské výšky, způsobené neustálým přísunem srážek z mraků narážejících do vrcholků místních hor, nic opravdu jiného než u ledovců v Evropě tu nehledejte. Takže rychle pryč, navštěvujeme Hokitiku, město plné obchodů s greenstone a náš původní plán na menší okružní cestu přes krásný Arthur's pass do Christchurche a zpět přes Hannmer springs vzhledem k počasí otáčíme a vyrážíme v opačném směru k Hannmer spring, toužebně očekávající koupání v horkých pramenech. Připojujeme se k cestovatelské dvojici Ondry a Valči a za neustálého pršení dorážíme do Hannmer spring, užíváme si koupačky v bazénech v teplotním rozmezí 25 až 42 stupňů, hrajeme minigolf a nastavujeme svá těla paprskům slunce. Celé městečko působí jako oáza a klidně bychom tu asi zůstali i déle. My ale jedem směr Christchurch trošku si zalézt a přes Arthur pass zase zamíříme na západní pobřeží. Zastavujeme se na Castle hill, boulderovském ráji, trošku lezeme a prolézáme mezi spoustou balvanů poházených po loukách. Prolezeme tu i nedalekou jeskyni (dlouhou přes 500 metrů) kterou tu vymlel a stále vymlívá místní potůček. Takže se v něm chtě nechtě musíte celoucestu brodit někdy i do výšky pasu. My jsme nic nepodcenili znovu máme jen jednu čelovku, já nasazuji sandále a i když to tak na fotce nevypadá pod mím oděvem se skrývá termoprádlo Devolt :) a tak se celá cesta dá v klidu projít i když nakonec rád vylezám na světlo a sundávám ledové ponožky. Přímo v Arthur passu se počasí zase horší a až na Punakaiki, kde naleznete Pancake rock a Westport, (slogan u silnice hlásicí "Pokud chcete vidět NZ jeďte do Westportu. Queenstown patří do Švýcarska) totální díru, prší a prší až do Nelsonu. Tady už je nádherně, včera jsme zkoukli šampionát v DH (o něm někdy příště) a dnes jsme si prošli město plné cvrkajících cikád. Teď nás čeká shánění práce a bydlení. Galerie z ledovce tady a všechny ostatní tady.

Náš nový drak.

Castle Hill.

Vždy připraven.V jeskyni.Pancake rocks.

Skyline Gondola

Hned po závodě jsme si vyšlápli na turisticky profláknoutou atrakci v Queenstownu a to na místní kopec kde se můžete pokochat nádherným výhledem na celý Queenstown a jezero Wakatipu. Pokud se vám nechce šlapat můžete nasednout na lanovku a jste nahoře hned. Můžete si tu skočit bunggy a taky dát Ludge (bobování, jede se na betonové dráze), což jsme samozřejmě taky museli vyzkoušet a byla to super zábava. Pro nás to bylo takové rozloučení s Queenstownem protože se přesouváme na sever do Nelsonu, užít si moře (serfování a tak:). V Nelsonu chceme zůstat asi tři měsíce, popracovat, přeci jenom peněz není nikdy dost, že? :) Takže sbohem Queenstown, bylo nám tu dobře a určitě se někdy vrátíme. Fotky tady. A tady fotky z lezení na Wye Creeku, tentokrát za nádherního počasí.

NZ DH Coronet Peak

V sobotu jsme se byli podívat na novozélandský pohár ve sjezdu. Počasí přálo a tak jezdce nejenom z NZ čekala prašná 1.6 km dlouhá trať s převýšením 430 metrů plná skoků a klopenek. Přicestovala sem i nám dobře známá Harriet Ruecknagel která se za neúčasti Sabriny Jonnier ve finálové jízdě stala vítězkou závodu. Mezi muži dominoval Danny Hart (UK). Na výsledky a fotky se podívejte tady.

Aoraki, Mount Cook

Po deštivém počasí na Milfordu, slibovala předpověd aspoň jeden pěkný den a tak jsme neváhali a z jižního pobřeží šlápli na plyn a s krátkou zastávkou doma v Queenstownu jsme vyrazili směr Mount Cook. Přespali jsme asi padesát kilometrů před Cookem a tak jsme další den mohli pozorovat Mt. Cook vystupující z mraků na cestě do střediska kde najdete hotel Hermitage, velmi hezky udělané informační středisko a alpskou školu Sira Hilaryho. Tomu je věnovaná i expozice v hotelu. Je vidět, že je to hojně turisticky navštěvované místo a na kratších trekách tu potkáte plno japonských a čínských turistů. My jsme taky nepodnikali žádný extrémní výstup a spokojili se s tříhodinovou procházkou k ledovcovému jezírku. Na levé straně údolí můžete sledovat celou řadu ledovců, oproti evropě zasahujícím do výšky jen tisíc metrů. Projdete se přes dva lanové mosty a dojdete udolím k ledovci, kde se vám na pravé straně ukazuje Aoraki tyčící se do výše 3754 metrů. Vypadá to že dobýt vrchol je tak snadné ale, pomníček zemřelým na začátku cesty vám připomene, že i tady se může stát cokoliv. Po té ještě jedeme do druhého údolí vyběhnout na místo ze kterého vidíte největší Tasmanův ledovec. Můžete se k němu podívat i na lodi a nebo se kouknout z letadla ale my jsme se šli raději vykoupat do jednoho z Blue Lake, které ovšem už nejsou modré ale zelené, vypadají jako kačák. Nesmíte se nechat ale odradit a poslední jezírko vám nabídne koupání s nečekaně příjemnou teplotou vody. Poté už jen jedeme do kempu, potkáváme tu jednoho čecha vracejícího se i s rodinou po patnácti letech domů a přejeme si aby i my jsme měli tak moc pozitivní pohled na naší zemi. Druhý den se už počasí kazí a tak navštěvujeme Hilaryho muzeum a míříme nazpátek do Queenstownu, jelikož Marcela s Lubošem další den odlítají do Wellingtonu. Na galerii se podívejte tady.